Boris Jelcin.

Boris Nikolajevič Jelcin (* 1. února 1931, Butka, Sverdlovský region) byl ruský politik a prezident.

V roce 1991 byl zvolen prvním a zároveň i též posledním prezidentem RSFSR; jeho úřad měl tvořit určitou protiváhu prezidentovi Sovětského svazu. Mezi lety 1992 až 1999 zastával funkci prezidenta nezávislého a demokratického Ruska. Z funkce odstoupil kvůli nepříznivému zdravotnímu stavu.

[editovat] Raný život

Boris Nikolajevič Jelcin se narodil 1.2.1931 ve Sverdlovském kraji. Jeho otec Nikola Jelcin byl odsouzen za protisovětskou agitaci k nuceným pracím v gulagu; jeho matka byla švadlena. Jelcin vystudoval Puškinovu střední školu v Bereznikách. I přes problémy s učiteli a otcem nakonec toto desetileté vzdělání dokončil. Jelcin přišel o dva prsty, když s se s kamarády pokoušel rozebrat granát, který ukradl ve skladech Rudé armády.

Vyšší vzdělání získal až na Uralské technické univerzitě ve Sverdlovsku, oboru stavitelství. Téma jeho diplomové práce bylo „Televizní věž“.

Od prací různých stavbyvedoucích a inženýrů se postupně propracoval až k vyšším funkcím v Komunistické straně Sovětského Svazu.

[editovat] Člen KSSS

Členem Komunistické strany Sovětského Svazu byl Jelcin od roku 1961 do roku 1990. V roce 1968 začal pracovat v komunistické státní správě. V roce 1977 se stal lídrem KSSS ve Sverdlovsku. Od 24.12.1985 zastával funkci předsedy KSSS v Moskvě, kterou získal díky Michailu Gorbačovovi a Jegoru Ligačevovi. Tvářil se jako velký reformátor a populista (např. jezdil do práce trolejbusem), čímž si získal popularitu u obyvatel Moskvy. Díky sporům s Gorbačovem a Ligačevem byl v roce 1987 sesazen ze všech vysokých funkcí. Po odebrání funkce předsedy KSSS v Moskvě (11.11. téhož roku) se dokonce pokusil spáchat sebevraždu. Díky kritice Politbyra (vrcholného aparátu KSSS) a Gorbačova si vysloužil antikampaň; ta mu však jen přidala na popularitě.

[editovat] Prezident Ruské sovětské federativní socialistiské republiky

V březnu 1989 byl Boris Jelcin zvolen do Shromáždění lidových zástupců jako delegát za oblast Moskvy. V květnu roku 1990 byl vybrán za předsedu Prezídia Nejvyššího Sovětu Ruské sovětské federativní socialistické republiky. Jelcin byl podporován jak demokraty, tak konzervativci. V červenci 1990 vystoupil z KSSS.

12. 6. 1991 zvítězil s podílem 57% hlasů v demokratických prezidentských volbách Ruské republiky. Ve své kampani kritizoval zejména diktátorství, avšak vůbec nenavrhl, jak nastartovat tržní hospodářství v Rusku.

Komunisti vedení Vladimírem Kryuchkovem provedli 18.8.1991 puč proti Michailu Gorbačovovi; ten byl uvězněn na Krymu. Jelcin tento převrat úspěšně potlačil a u Ruského Bílého domu na něj reagoval projevem z dělové věže tanku. Ten zapříčinil ještě větší nárůst jeho popularity.

Přestože byla Gorbačovova pozice zachována, ztratil téměř veškerou moc. Ruská vláda převzala veškerou kontrolu nad Sovětským Svazem.

V listopadu 1991 zakázal Jelcin Komunistickou stranu v celé Ruské sovětské federativní socialistické republice. Na začátku prosince roku 1991 Ukrajina odhlasovala nezávislost na SSSR. O týden později, 8.12.1991, se Boris Jelcin setkal s ukrajinským prezidentem Leonidem Kravčukem a vůdcem Běloruska Stanislavem Šuškevičem. Společně dohodli rozpad Sovětského svazu, jenž měl být nahrazen Společenstvím nezávislých států. Podle Gorbačova byly celou dobu tyto plány uchovány v tajnosti a mělo se jednat o puč proti němu.

24. prosince Ruská federace převzala sovětské křeslo v OSN. Den poté prezident Gorbačov abdikoval a Sovětský svaz přestal existovat.

[editovat] Prezident Ruské federace

Po rozpadu Sovětského svazu se stalo Jelcinovou hlavní prioritou urychlení ekonomické resktrukturalizace a masivní privatizace státního podnikání. Avšak díky Jelcinově neschopnosti se stav ruské ekonomiky ještě více zhoršil.

Jelcinův reformní program začal působit v lednu 1992. Protože prudce vzrostly ceny, vládní výdaje byly přísně omezeny a byly zavedeny tvrdé daně. Muselo být odstaveno mnoho průmyslu a nastala inflace a hospodářská krize. Zbohatli jen lidé kolem Jelcina.

Někteří politici se okamžitě distancovali od Jelcinova programu. Vláda se rozdělila na dva tábory, Jelcinovy přívržence a opozici, které se navzájem začaly obviňovat z korupce. Alexandr Rustkoj, který vedl protikorupční komisi, obvinil Jelcinovy blízké spolupracovníky. 45 z 51 oznámených obvinění se ukázala být pravdivými. Jelcin reagoval sesazením Rustkoje z jeho funkce a sám ho obvinil z korupce.

V roce 1992 opozice proti Jelcinovým reformám ještě zesílila. Ruský vice prezident, Alexandr Rustkoj, označil Jelcinův program za „ekonomickou genocidu“. Některé republiky začaly volat po úplné samostatnosti.

V tomto roce také Jelcin zápasil s Nejvyšším Sovětem a Shromážděním lidových zástupců. V prosinci 1992 vetovalo 7. Shromáždění lidových zástupců kandidaturu Jegora Gajdara na předsedu vlády, která byla iniciována právě Jelcinem.

Tento konflikt se obnovil 20.3.1993, kdy Jelcin v televizním projevu k národu oznámil, že hodlá převzít vyšší pravomoci, aby mohl realizovat svůj reformní program. Narychlo svolané 9. Shromáždění lidových zástupců se pokusilo pomocí obžaloby z 26.3.1993 svrhnout Jelcina z funkce prezidenta. Nicméně 25.5.1993 uspěl Jelcin v parlamentním referendu o důveru v něj a jeho reformní program.

21.8.1993 Jelcin rozpustil dekretem Nejvyšší Sovět a Shromáždění lidových zástupců. Tento dekret, který odporoval ruské ústavě z roku 1978, zajistil přechodové období do voleb do nového parlamentu, Státní Dumy, a referenda o nové ústavě. Dekret způsobil Ruskou ústavní krizi, která byla okamžitě potlačena vojenským zásahem v Moskvě, kde bylo zabito 187 lidí. Nejvyšší Sovět odvolal Borise Jelcina kvůli porušení ústavy z funkce prezidenta, kterou převzal vice prezident Rustkoj. Toto označil Ústavní soud za legální. Nicméně Jelcin si udržoval svou moc a vládu díky armádě a vojenským silám. A když se dva týdny trvající klid změnil v krvavé pouliční boje, budova parlamentu byla dobyta bombardováním a jeho vůdci byli zadrženi.

Nové volby do Státní Dumy se konaly 12.12.1993. Pravice i komunisté prokázali velice dobré výsledky, na rozdíl od „Ruské volby“ podporované Jelcinem. Referendum pořádané v tu samou dobu přineslo novou ústavu, která znatelně posílila moc prezidenta. Ten získal právo jmenovat členy vlády, odvolat předsedu vlády a v některých případech dokonce i rozpustit Dumu.

Významnou událostí se stala privatizace v roce 1993. Oficiálně měla být privatizace rozdělením státního majetku mezi občany. Avšak běžní občané dostali jen téměř bezcené pokázky (za jednu poukázu se dala koupit lahev vodky); zbohatli zase jen lidé na významných pozicích ve státní správě.

Když získal Jelcin absolutní moc v Rusku, porušoval zákony například dosazováním svých příbuzných na vysoké vládní posty. Prezidentovým poradcem se v roce 1996 stala jeho dcera Taťána Djačenková.

Jelcinovo zvláštní chování už bylo známé. V srpnu roku 1994 se pokusil Jelcin dirigovat orchestru při návštěvě Německa. V září stejného roku zase nedorazil na schůzku s irským předsedou vlády. Jako oficiální důvod bylo uvedeno, že prý zaspal.

V prosinci 1994 nařídil Jelcin invazi do Čečenska, aby upevnil moskevskou moc nad touto republikou. Vojenské síly odvolal až v roce 1996 mírovou dohodou. Ta zajistila Čečensku větší autonomnost, ale ne úplnou nezávislost.

V červenci 1996 byl Jelcin znovu zvolen za prezidenta; avšak s pomocí obchodních magnátů, kteří získali bohatsvtí díky napojení na Jelcinovu vládu. Svého komunistického protivníka porazil už v prvním kole, i když získal jen 35% hlasů.

Rok po volbách podstoupil Jelcin operaci srdce a musel zůstat v nemocnici několik měsíců.

Po dobu své vlády získal 40 miliard USD z fondů Mezinárodního měnového fondu a dalších organizací, které podporovaly ruskou ekonomiku a jeho samotného. Bohužel, většina z těchto peněz byla rozkradena Jelcinovými blízkými spolupracovníky.

V roce 1998 nastala ekonomická krize vyvolaná Jelcinovými nesplacenými dluhy. Způsobila paniku na finančních trzích a kolaps ruské měny, Rublu.

15.5.1999 Jelcin ustál další pokus o obvinění, tentokrát demokratickou a komunistickou opozicí ve Státní Dumě. Byl spojen s několika protiústavními aktivitami z nichž nejvýznamější byly dohoda o rozpadu Sovětského svazu v prosinci 1991, puč v roce 1993 a invaze do Čečenska. Avšak žádné z těchto obvinění nezískalo potřebnou dvou třetinovou podporu ve Státní Dumě.

9.8.1999 sesadil Jelcin z funkce předsedu vlády Sergeje Stepašina a už počtvrté odvolal celou vládu. Za Stepašina dosadil na místo předsedy vlády Vladimíra Putina, který nebyl v té době příliš známý. Jelcin oznámil, že Putina by rád viděl jako svého nástupce.

V průběhu kosovské války v roce 1999 Jelcin silně kritizoval NATO a jeho vojenskou kampaň proti Jugoslávii. Varoval před možným zákrokem, pokud by NATO vysadilo vojáky v Kosovu.

Jelcin pokračoval jako prezident Ruska až do 31.12.1999. V posledních měsících jeho vlády s ním souhlasilo už jen 5% občanů. Přemluven svou dcerou Taťánou Djačenkovou 31.12.1999 rezignoval. Podle ruské ústavy se stal novým prezidentem stávající předseda vlády, Vladimír Putin. Další volby byly naplánovány až na 26.3.2000.