Komunismus je ideologie beztřídní společnosti založená na společném vlastnictví výrobních prostředků. Je zaměřen antidemokraticky a antiliberálně, přestože sami komunisté tvrdí opak; v komunismu jsou totiž zájmy a práva většiny vždy důsledně nadřazeny právům a zájmům jednotlivce, jak tvrdí někteří jeho odpůrci.

Komunismus je založen na principu každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb. V komunistickém systému již nemají existovat společenské třídy nebo státní aparát, funkce státu má vykonávat komunisticky uvědomělý lid.

Ostatní světové názory (např. náboženství, nacionalismus) jsou považovány za nepřátelské a potlačují se všemi dostupnými prostředky, většinou i násilím.

Demokratické principy rozhodování jsou nahrazeny samosprávou v dělnických radách na různých úrovních, které jsou propojeny systémem delegátů.

 Základní principy komunismu

Pařížská komuna bývá komunisty někdy označována též i jako prvopočátek snah o vytvoření komunistické společnosti

Princip vlády v komunismu a beztřídní společnosti

Pojem „demokracie“, v sobě totiž obsahuje pojem „vláda“ - moc někoho nad někým, což samotný pojem komunismus již z hlediska své teoretické konstrukce vylučuje (beztřídní koncepce společnosti by v podstatě neumožňovala nikomu vládnout nad nikým). Marx definuje komunismus v Komunistickém manifestu takto: „Namísto staré buržoazní společnosti s jejími třídními protiklady nastoupí sdružení, ve kterém je svobodný vývoj každého jednotlivce podmínkou svobodného vývoje všech.“ Z hlediska ekonomického je cílovým stavem společnost, kde každý člen přispívá podle svých možností a využívá společné zdroje podle svých potřeb. To předpokládá vysoké morální vlastnosti celé společnosti, kterých je nutné dosáhnout kompletní přestavbou vztahů mezi lidmi a vztahů k věcem.

 Diktatura proletariátu

Pojem diktatura proletariátu podle této ideologie označuje revoluční období, v němž ještě existují různé společenské třídy, ale diktatura buržoazie je již nahrazena diktaturou proletariátu nad buržoazií (též označované jako socialismus jako první období komunismu).

Komunistický manifest shrnul mnohé komunistické myšlenky a je jedním ze základů této ideologie

Komunismus nelze považovat za extrémní variantu mnohem rozšířenějšího socialismu, kde hlavním heslem je Každému podle jeho práce, každému podle jeho potřeb, protože socialismus sám je ješte nesvobodnou společností jež z komunistického pohledu má být jakýmsi přechodným stupněm mezi společností kapitalistickou a komunistickou. Pokud závislost jednotlivce na materiálních statcích v socialismu má být ještě zjevná, v komunismu tomu tak již býti nemá. To je jedním ze samotných základů komunismu a výplývá to z Marxem objevené zákonitosti - Zákona hodnoty.

 Vývoj komunismu

 První úvahy o beztřídní společnosti

Pojetí ideí komunismu dávno historicky předchází Marxe a Engelse. Ve starém Řecku existovala legenda o „zlaté době lidstva“, kdy společnost žila v plné harmonii, před vývojem soukromého majetku. Podle zastánců komunismu lze za „primitivní komunismus“ považovat i první formy sociální společnosti – prvobytně pospolnou společnost.

V moderní době se idea společného vlastnictví objevila např. v 16. století u Thomase Mora a v 18. století u francouzského revolucionáře Babeufa. Velký vliv na budoucí komunistické hnutí měl Jean Jacques Rousseau a Louis-Auguste Blanqui.

Zakladatelé komunismu

Karl Marx, zakladatel komunistické ideologie

Základy komunismu jak je znám dnes položili Karl Marx a Friedrich Engels (v českém prostředí se vžila jména Karel Marx a Bedřich Engels), později v jejich práci pokračoval Vladimir Iljič Lenin. Termín komunismus dnes spíše však označuje ideje a politiku komunistických stran, které vznikly až mnoho let po Marxově smrti. Praktické pokusy o vytvoření států založené na této ideologii ve 20. století vedly však vždy ke vzniku autoritářských a totalitních režimů s centrálním dohledem nad všemi oblastmi společnosti, hospodářství a politiky. Jde tedy o rozpor, kde centralizace státu a centralizace moci je v přímém protikladu ke komunistickému bezstátí a decentralizaci moci - samosprávě.

Lze se domnívat, že se to v případe prvního státu, jež začal fungovat podle zásad komunismu, sovětského Ruska - po revoluci - odvíjelo od vstupu 14 armád tehdejšího nejvyspělejšího světa, které způsobily rozvrat, přiměli tak jmenovat (po vzoru antické demokracie) diktátora, který se však v době míru po vzniku SSSR přetransformoval v tyrana a udal tak tón vývoje, jež vedl v podstatě k vytvoření systému založeného na strachu z vedoucí moci a nenávisti. Poprvé tak v praxi vytvoření a budování komunistického státu selhalo a jak již bylo zmíněno, došlo k tomu i v mnoha jiných zemích, včetně Československa.

 Komunismus v praxi

Památník Vojna, v padesátých letech zde byl tábor nucených prací a vězeňské pro politické vězně komunistického režimu. Nápis nad branou Prací ke svobodě je často srovnáván s nacistickým Arbeit macht frei (práce osvobozuje), což je jeden z příkladů, jak se praktiky komunismu přiblížily ve 20. století těm nacistickým

Prvním komunistickým státem se stalo 7. listopadu 1917 Rusko, byť komunisté jej označují za stát „socialistický“ diktatury proletariátu. Hlavním ideologem a vůdcem této země byl Vladimir Iljič Lenin, který se rychle zbavil opozice a omezil soukromé vlastnictví. Nahradil ho Novou hospodářskou politikou (NEP), jakožto uvolněné formy státního kapitalismu, kterou Stalin později zrušil, aby získal více peněz na materiální zajištění války se západními sousedy SSSR.

Sovětská aplikace komunistické ideologie je srovnávána s nacismem. Pro oba existující systémy je sjednocujícím prvkem to, že byly založeny na útlaku většiny obyvatelstva, vyváženém velkou mírou svobody až absolutní moci vrchních představitelů, ač maskovány jiným, dokonalejším či méně dokonalým způsobem. Míra osobní svobody je tedy podřízena určitému vyššímu cíli; v nacismu se jedná o národní jednotu a čistotu rasy, v komunismu o budování nové společnosti, či obranu před nepřáteli, kteří se snaží rozvrátit nové socialistické a komunistické vztahy (často z různých důvodů) – za ty jsou považovány země s jiným společenským zřízením. Výsledkem komunistických vlád fungujících tímto způsobem bylo však utrpení desítek milionů lidí, pokles životní úrovně, zničení ekonomik těchto zemí, mnohdy i hladomory.

Přesto původ ideologie nacistické a komunistické je diametrálně odlišný, toto srovnávání ukazuje, jak se během desetiletí komunismus jako ideologie i forma vlády vyvíjel a v totalitních praktikách se určitým směrem nacismu přibližoval (například zřizování koncentračních táborů, existence politických vězňů apod).

 Konec reálného komunismu

Propagandistický plakát z 30. let 20. století zobrazuje Stalina před obyvateli SSSR na Rudém náměstí, titulek dole hlásá Milovaný Stalin je štěstím lidu. Jedná se o dílo tzv. Socialistického realismu, oficiálního uměleckého směru komunistických zemí.

Na konci 80. let 20. století se státy, jejichž státní zřízení bylo založeno na ideji komunismu, dostaly do rozsáhlých krizí; stejně tak se nepodařilo převychovat občany komunistických států podle potřeb komunistické ideologie. Komunistické státy vlastně ani nebyly komunistické a samy se za ně neoznačovaly, většina z nich se považovala za tzv. „socialistické státy“. V těchto zemích však byla ideologie pouze využívána pro udržování nedemokratické, totalitní vlády, takže nakonec z původního plánu „budování nové společnosti“ muselo být realizováno jen velmi málo.

V konkurenci států s tržní ekonomikou tyto státy neobstály a nakonec se navrátily k více či méně demokratickým formám vlády založených na soukromém vlastnictví. Na začátku 21. století tak zbylo jen několik států, kde se podařilo udržet totalitní režim za cenu tvrdého útlaku a až na výjimky pokračující hospodářské stagnace. Příkladem je Vietnam, Kuba, pevninská Čína nebo Severní Korea. S výjimkou Severní Koreje byly tyto země v 90. letech vzhledem ke krizím nuceny systém reformovat; v jisté míře povolily západní investice a soukromé vlastnictví a díky tomu zažívají někdy i relativně velký hospodářský růst. Naproti tomu však zůstala cenzura a trest smrti se stále uplatňuje ve velkých měřítkách.

 Komunismus a náboženství

Komunistické státy (oficiálně socialistické) ve 20. století. Tmavě červenou je znázorněn SSSR s hranicemi z roku 1922, světle červenou země "socialistického tábora", oranžovou státy, kde se pokoušeli komunisté tuto formu vlády vytvořit, většinou neúspěšně

Vztah komunismu (ať již v sovětských zemích či lidově demokratických) k náboženství je vyloženě nepřátelský; z pohledu celé ideologie je opiem lidstva, protože dává lidem falešné uspokojení ze zjednodušeného výkladu světa a dává jim, z komunistického pohledu, sílu, kterou mohou dočasně překonávat třídní rozpory. Proto musí být náboženství odstraněno. V praxi to však vedlo téměř vždy k jeho plíživému nahrazení uctívání zasloužilých vůdců komunistických vlád, a to buď postupně, během několika desetiletí (ČSSR), nebo rychle (Albánie). Aplikace tohoto Marxova názoru se však v SSSR během Stalinovy vlády do jisté míry změnila. Původní myšlenku "Čím více svobody, tím méně bohů!", obrátil Stalin svojí antikomunistickou interpretací v praxi: „Čím méně bohů, tím více svobody!“.

Ve všech komunistických režimech to v praxi vedlo k pronásledování věřících a zejména náboženských představitelů, nicméně postupně se ve většině z nich prosadila snaha o postupnou likvidaci, spojená se snahou podmanit si a postupně využít některé skupiny věřích k propagandistickým účelům. Náboženské a církevní společnosti, které se podřídily vedení komunistických stran v oblasti politiky a vnějších projevů, dostaly vhodné podmínky k činnosti (byť ani u nich se nepředpokládalo jejich zachování po konečném vítězství nového řádu). Naopak skupiny, které na to nebyly ochotny přistoupit, musely čelit krutým perzekucím. Jako nejnebezpečnější oponent byla ze strany komunistů hodnocena katolická církev, neboť její hlava a nejvyšší struktury sídlily mimo jejich dosah a podmanit si je nebylo možné; navíc církev sama v západních zemích nenásilnou formou komunismus ve východním bloku narušovala. To vyvolávalo snahy vytvořit na území komunistických států odštěpenecké národní církve, což se ovšem většinou nesetkalo s výraznějšími úspěchy (jediným úspěšným státem se v tomto ohledu stala Čína). Potlačovaným náboženstvím se stal také i islám, který byl rozšířen v Povolží a na jihu SSSR. Zde však komunistické snahy o ateizaci společnosti nepokročily tak daleko jako v křesťanském prostředí.

Dalším aspektem, do určité míry úspěšným, byla důsledná ateistická výchova na školách a v sociálních zařízeních pro mladistvé, která byla navíc jištěna cíleným vyřazováním věřících ze vzdělávacího procesu (řadě z nich bylo znemožněno vysokoškolské nebo i středoškolské studium, prakticky vyloučené pak bylo, aby se aktivní věřící stal učitelem). Výuka náboženství na školách byla omezena mnohými restrikcemi a její navštěvování, které se zaznamenávalo do posudků, většinou znamenalo automatické znemožnění studia na středních a vysokých školách.

 Přístup komunistů k náboženství v rané fázi existence SSSR

VII. sjezd komunistické internacionály v Moskvě, 1935. Plakáty s portréty (zleva doprava) Marx, Engels, Lenin, Stalin.

Podle antikomunistů byl čistě nepřátelský: Stát se snažil církev potlačit. To však platilo zejména za Lenina, později byl vztah mnohem diferencovanější.

V roce 1922 zabral SSSR veškeré církevní cennosti na financování boje proti hladomoru. Zbylý církevní majetek byl sekvestrován. Mezi kněžími se našlo pár kolaborantů, kteří byli ochotni s bolševiky spolupracovat. Kněží Alexandr Vedenskij a Vladimír Krasnitskij zorganizovali Dočasnou vyšší církevní správu. Získala podporu mezi „bílými“ (ženatými) kněžími, jimž byl podle církevního práva zapovězen postup do úřadu biskupa. S pomocí „pracující inteligence“ (pokrokářů) byla nakonec ustanovena tzv. Živá církev (Живая церков).

Josif Vissarionovič Stalin byl vystudovaný pravoslavný kněz (nesložil pouze závěrečné zkoušky). Znal proto církev dobře zevnitř. Věděl, že církev není možné zničit, že ji však lze jako každou jinou byrokratickou strukturu přimět ke spolupráci. Církev není záležitost jednoho člověka, nýbrž společenství mnoha lidí. Živou církev zrušil a její příslušníky zařadil do oficiální ruské pravoslavné církve. Dne 8. listopadu 1943 byl partriarchou moskevským a vší Rusi zvolen Sergej (Sergius; původním jménem Ivan Nikolajevič Stragorodskij), dnes mnohými považovaný za symbol kolaborace a hereze sergianismu.

 Komunistická hnutí ve světě

Komunistické strany ve střední a východní Evropě

Na bolševickou revoluci v Rusku reagovaly četné skupiny Sociální demokracie (v té době věrné marxismu) odtržením a posléze založením vlastní Komunistické strany. V listopadu 1918 téměř ve stejnou chvíli vznikají KS Rakouska, Maďarska, Polska, Německa a Litvy.

V Československu vzniká samostatná KSČ v roce 1921. Již od počátku se všechny tyto strany řídily (snad s výjmkou německé KS s vlastním silným vedením a jugoslávské KS pod vedením Tita) pokyny a rozkazy z Moskvy řízené Komunistické internacionály. Po druhé světové válce zaznamenala komunistická idea nebývalé popularity, což zapříčinilo nástup těchto ultralevicových stran k moci.

Brzy se však ve svých praktikách přiblížily KSSS, s níž byly spřízněni. Svojí vládu vykonávaly prostřednictvím zastrašování a teroru, mnohdy docházelo i k porušování zákonů napsaných v duchu socialismu v jednotlivých zemích východního bloku. Po rozpadu Sovětského bloku vliv komunistických stran poklesl, avšak až na výjimky (například Slovensko) zůstávají zastoupeny v parlamentech.

 Komunistické strany v západní Evropě (po 2.světové válce)

Na západě (hlavně v Itálii a Francii) se koncem 60. let začal prosazovat tzv. eurokomunismus, který zavrhl totalitní praxi Sovětského svazu (plná nezávislost na Moskvě) a posunul tak komunistické strany blíže k sociální demokracii. Komunistické strany se přestaly řídit leninskými principy násilné revoluce a místo toho se zaměřily na témata feminismu či práv gayů a lesbiček. Staly se tak akceptovatelným partnerem jak pro levicové (socialisté), tak středolevé strany (Sociální demokraté, Zelení). Mezi nejúspěšnější zastánce eurokomunismu (pravidelná účast v koalicích a vládách) patří Komunistická strana Francie (PCF) a Strana komunistické obnovy Itálie (PRC).

 Současná diskuse

Komunistická kresba z 18. sjezdu KS Indie v roce 2005. V této zemi mají různé komunistické strany celkem silné postavení a používají velmi často metody násilí a partyzánského boje

 Evropská unie

V Evropě, včetně Evropského parlamentu (EU) a parlamentu Rady Evropy, probíhá diskuze mezi těmi, kteří stále ještě považují komunismus za něco příkladného, a těmi, kteří jej rozhodně odsuzují. První skupina, ať komunismus zažila nebo ne, v něm vidí alternativu ke vlivu silných ekonomických lobby, druhá skupina poukazuje na jeho příbuznost a podobnost s nacismem. Skupina třetí, částečně se s předcházejícími prolínající, se zasazuje o více demokracie, konsekventní dělení moci a skutečný právní stát jak v EU, tak v jednotlivých zemích.

 Česko

Komunisté jsou součástí české politické scény, nejsilnější komunistickou stranou je dnes KSČM – přímý následovník KSČ, který se v několika vystoupeních zřekl komunistických metod, ale ve svém programu stále jako svůj cíl uvádí překonání kapitalismu, vybudování sociálního státu a následně socialismu a „usměrňované hospodaření kolektivů zaměstnanců podniků“.

Čas od času se objeví snahy komunismus, nebo jeho symboly, postavit mimo zákon – jako například petice z února 2005 Zrušme komunisty. Kritici ale poukazují na otázku, co s těmi, kteří jsou sice v duchu a jednání „komunisté“, tedy zastávají nebo používají praktiky z dob totality, ale nevystupují pod tímto označením. Zastánci zákazu komunismu nebo jeho symbolů a názvu pro politicky činné organizace poukazují na nutnost se s totalitní minulostí vypořádat, takový zákaz považují za první krok. Současné právo poskytuje možnost šíření a propagaci komunismu trestat podle paragrafů 198a, 260 a 261 trestního zákona (141/1961 Sb.) a popírání genocidy spáchané komunisty podle § 261a téhož zákona. Existuje rovněž zákon o protiprávnosti komunistického režimu.

Oběti komunistických režimů

Odhady počtů lidí, kteří byli odsouzeni ve vykonstruovaných soudních procesech, či na základě nedemokratických zákonů, nebo dokonce i proti zákonům socialistickým – popravy, justiční vraždy, koncentrační tábory, genocida včetně záměrně vyvolaných hladomorů jdou na celém světě do milionů.

 Přehled

Památník "Obětem násilí 1948-1989" ve Valašských Klobukách

Československo

(zdroj: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu [1])

V období komunistické diktatury, převážně v padesátých letech bylo, podle údajů zveřejněných Úřadem pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu:

• 234 občanů popraveno
• 374 lidí bylo zastřeleno na západní hranici
• 188 občanů zahynulo v elektrických drátech na západní hranici.

Další údaje nelze uvést přesně, jelikož v letech 1948–1951 nebyla o nich vedena řádná evidence. Přesto následující údaje nejsou nadhodnoceny, ale jsou uvedeny v dolní zjistitelné hranici:

• nejméně 8000 lidí zahynulo v koncentrácích a vězeních
• okolo 600 lidí bylo zlikvidováno při zatčení a výsleších
• 240 000 občanů bylo odsouzeno z politických důvodů
• 300 000 jich bylo perzekuováno v zaměstnání a studiu
• 244 000 občanů uprchlo před zločinným komunistickým režimem.

Byl to největší exodus, jaký české země ve 20. století zažily. V roce 1951 byly čs. hranice s Rakouskem a SRN obehnány drátěným zátarasem, do něhož byl puštěn elektrický proud o napětí 3000–5000 V. V těchto drátech zahynulo 188 lidí. V roce 1952 byly kolem hranic položeny nášlapné miny .